Paní Olga Solaříková, pro mnohé z nás opravdová poslední dáma českého plynárenství, vystudovala vyšší průmyslovou školu chemickou a hned po maturitě nastoupila do Středočeských plynáren, do provozní laboratoře michelské plynárny, která tehdy ještě sloužila potřebám výroby svítiplynu karbonizací uhlí.

Postupně pak pracovala v různých technických funkcích, například na postu technika plynárenské kontroly. Zde osvědčila své profesionální kvality a proto byla vybrána do pracovního kolektivu v odboru záměny plynu, který měl v 70. a 80. letech před sebou velmi náročný úkol – převést celou odběratelskou síť v Praze ze svítiplynu na zemní plyn. Na tom, že tento obtížný proces byl realizován ve velmi dobré kvalitě, a dokonce v roce 1987 dokončen s dvouletým předstihem, má svou nepopiratelnou zásluhu, když ve funkci vedoucí oddělení v odboru záměny plynu Středočeských plynáren plně uplatnila a rozvinula své organizační schopnosti.

Obnova Československého plynárenského svazu

V roce 1964 začala při zaměstnání studovat Institut Úřadu průmyslových práv, který ukončila v roce 1968. Získané znalosti později uplatnila v době, kdy se záměna plynu chýlila ke konci, a tak přešla do útvaru technického ředitele koncernu Českých plynárenských podniků do odboru technického rozvoje jako specialista průmyslově-právní ochrany.

Byla jedním z iniciátorů schůzky československých plynárníků, konané 20. listopadu 1989 v Obecním domě v Praze, kde byla přijata dohoda o znovuobnovení Československého plynárenského svazu.

Návazně lvím podílem přispěla k rozběhu činnosti Československého plynárenského a vodárenského svazu, tehdy v lehce pozměněné formě, kdy vodárenství bylo nahrazeno ropným průmyslem. Byla to ona, kdo se zasloužil o zapojení naftařů do svazu. Vznikl tak Československý plynárenský a naftový svaz, v němž byla jednohlasně na zakládajícím sjezdu zvolena do funkce generálního sekretáře. V této funkci pod předsednictvím Ing. Pavla Kiky řídila rozvoj svazu a tvorbu jeho pracovní struktury. Intenzivně pracovala na vnitřním chodu svazu a podařilo se jí rozběhnout činnost odborných výborů, které měly zásadní přínos k růstu odborné úrovně pracovníků v oboru plynových zařízení v odvětví plynárenství.

Sloučení a následné rozdělení svazu po rozpadu federace

Později byla významným hybatelem mírumilovného sloučení Československého plynárenského a naftového svazu s Plynárenskou společností ČSVTS, a ještě později neméně mírumilovného rozdělení Československého plynárenského a naftového svazu na dva samostatné svazy po rozdělení Československa (přestože na prosincovém rozlučkovém jednání Rady ČPNS v Bratislavě rozdala všem účastníkům jako vánoční dárek krásné kapesní nože, žádné krveprolití se nekonalo).

Díky svým odborným znalostem, skvělé angličtině a nezlomnému úsilí zásadně přispěla i ke vstupu svazu do mezinárodních struktur, zejména IGU (International Gas Union), a vůbec k vybudování, udržování a rozšiřování kontaktů s plynárenstvím cizích zemí. V této souvislosti nelze neuvést, že úspěšná prezentace českého plynárenství na světových plynárenských kongresech a výstavách v Miláně a v Kodani byla založena na jejím výjimečném organizačním nasazení, kdy dokázala zkoordinovat snažení vystavovatelů, delegátů na kongres, zaměstnanců a funkcionářů svazu a dalších zainteresovaných subjektů k tak zdárnému výsledku.

Mezinárodní uznání a prezentace českého plynárenství

Dodnes vzpomínáme na úžas až závist v očích západoevropských delegátů na slavnostní večeři špiček plynárenského průmyslu při kongresu IGU v Miláně ve chvíli, kdy přihlíželi, jak se s Olgou vesele baví nově zvolený dánský prezident IGU, italský past-prezident IGU a předcházející americký past-prezident IGU. Najednou se všichni v okolí začali tlačit k té skupince – co kdyby se s ní octli na společné fotce… V IGU její práce vyvrcholila zvolením předsedy Českého plynárenského a naftového svazu Ing. Tomáše Tichého do nejvyššího orgánu IGU.

Po odchodu z funkce generálního sekretáře Českého plynárenské svazu dále působila jako členka Rady ČPS a předsedkyně i následovně členka redakční rady časopisu Plyn.

Kromě činnosti ve svazu byla aktivní i na poli kogenerace a působila jako výkonná ředitelka sdružení COGEN Czech.

Vášeň pro sport jako součást života

Vedle plynárenství se celým jejím životem jako červená nit táhl sport – byla skvělá tenistka, vládla lyžím na sněhu i na vodě, a jen co do Čech přišel windsurfing, opřela se do něho natolik, že vyhrála československý národní pohár. Do sportu zatáhla nejen celou svou rodinu, ale nevynechala žádnou příležitost vyzvat k zápolení i své přátele a spolupracovníky.

Čest její památce.